Pod pojmem ,,filmový soundtrack“ si většina lidí představí velké orchestrální aranže, ,,operní“ zpěv… nic, s čím by většina mladých lidí chtěla mít něco společného. I já jsem se k tomu tak stavěla. Fanynka punkrocku přece nebude něco takového poslouchat.

Původní, mnohdy orchestrální soundtracky jsou ale jenom jedna možnost. Spousta CD s filmovými soundtracky obsahuje vlastně jenom kompilaci převzatých písní, které se ve filmu objevily, někdy lépe vybrané (film Andrewa Nicolla Lord of War / Obchodník se smrtí s Nicolasem Cagem v hlavní roli), někdy hůře (Freaky Friday / Mezi námi děvčaty s Lindsay Lohan).

Tahle možnost v současné masové produkci převládá – hodně peněz se utratí za zvučná muzikantská jména, která dodají spoustu písniček (na kvalitě nezáleží, jde o jména) a klasický orchestrální podkres se odbývá. Zářným příkladem je film Michaela Baye Transformers, jehož druhý díl nedávno proběhl kiny. Soundtrack je nabitý jmény jako Linkin Park, Smashing Pumpkins, Nickelback, ale dobré muziky je na tom pomálu. Na to, že spousta fanoušků by radši ocenila klasické pojetí soundtracku, se nehledí.

Filmové soundtracky

To ovšem automaticky neznamená, že použití již hotových písní je špatně, například v úžasném komiksovém filmu Zacka Snydera (režisér 300: Bitva u Thermopyl nebo Dawn of the Dead / Úsvit mrtvých) Strážci / Watchmen měly dobové hity od interpretů, jako Jimi Hendrix, Bob Dylan a Simon & Garfunkel významnou roli v utváření atmosféry.

Ovšem nic se nevyrovná tomu, když si správně zaplacená skladatelská osobnost dá práci s krásnou původní hudbou, která k filmu výborně sedne a už si jedno bez druhého nemůžete představit.

Sama soundtracky neposlouchám dlouho, ani se nedá říct, že by to šlo ruku v ruce se zájmem o filmy, který u mě v posledním asi půl roce dosáhl až šílených rozměrů. Stejně jako spousta dalších věcí, i tohle se ke mně dostalo přes kamarády, kteří měli ve zvyku často vypichovat z filmů zajímavé soundtracky a poslouchat je i separátně, což jsem tehdy vůbec nechápala. Možná že i spousta z vás to nechápe, ale ve skutečnosti je důvodů spousta. Soundtracky, zvlášť některé z těch orchestrálních, jsou nepřekonatelné v navozování atmosféry, jsou výborné k práci, protože nemusíte přemýšlet nad texty, vypadají dobře na vašem Last FM profilu, mezi ostatními jste hned za hudebního fajnšmekra a ještě můžete mít pocit, že se vás ve všech těch smyčcích dotklo vysoké umění.

A na závěr, pokud máte chuť si něco poslechnout, nabízím něco málo z mého playlistu:

Clint Mansell – Requiem for a Dream OST.

Hudba k nádhernému, i když hodně depresivnímu filmu Darrena Aronofskyho. Příběh vypráví o čtyřech lidech, dvou mladících a dívce a matce jednoho z nich, kteří se honí za svými sny, aby nakonec dopadli o něco jinak. Mansellův soundtrack hodně využívá elektroniku, ale nádherné Main Theme je už zcela klasická píseň s využitím smyčců.

Bruno Coulais – Coraline OST.

Něco trochu jiného. Koralína je výborný animovaný loutkový film Henryho Selicka, který napsal autor milovaného Sandmana Neil Gaiman a cinkavý soundtrack Bruna Coulaise, který hodně využívá dětské sbory, je stejně neodolatelný, jemný a znepokojivý jako samotný film.

James Newton Howard – Duplicity.

Film s Julií Roberts (v češtině Dvojí hra) popravdě řečeno za moc nestojí a i soundtrack se zdá na první poslech poměrně standartní, ale při důkladnějším poslechu se souznění klavíru a smyčců ukáže v plné kráse.

Clin Mansell – The Fountain OST.

Opět Clint Mansell a opět Darren Aronofsky s krásným, ale depresivním filmem. Fontána se mi osobně líbila míň než Requiem, ale soundtrack není o nic horší, jen jiný. Například mnohem víc využívá klavír.

Joe Hisaishi – Princess Mononoke.

Z krásně ,,japonského“ soundtracku stojí za vypíchnutí především písnička, která ve filmu zněla u závěrečných titulků – nádherně křišťálový ženský vokál rozhodně stojí za slyšení.